Jednota bratrská a její tiskárna

Kdyby se Kralice nad Oslavou staly pouze formálně samostatným statkem fakticky splynuvším s náměšťským dominiem, podobně jako tomu bylo v případě Troubska, které přináleželo k rosickému panství, nemohlo by se jejich jméno v budoucnosti stát symbolem národního kulturního dědictví. Sláva Kralic nad Oslavou nepovstala pouze díky tomu, že se dostaly do rukou významnému rodu Žerotínů, nýbrž především díky duchovnímu centru Jednoty bratrské, které bylo na zdejší tvrzi pod patronací Žerotínů vytvořeno.

Jednota bratrská doby Jana a Karla staršího ze Žerotína jen málo připomínala nevelkou uzavřenou sektu z doby svého vzniku v polovině 15. století. Překonány již byly etapy, kdy ve staré Jednotě bratrské dominovalo učení bratra Řehoře a kněze Michala, kteří se chtěli stranit světa i vědění a ve skrytu lesů na předhůří Orlických hor pěstovat vlastní představu o božím lidu. S touto etapou v životě Jednoty bratrské spojovalo oba Žerotíny snad jen jejich panství Brandýs nad Orlicí, které spolu s Kunvaldem patřilo k místům spjatým s počátky Jednoty. Kralické vrchnosti však s prehistorií jejich církve, po níž pátraly podobně jako třeba po historii svého rodu a své země, spojoval společný zájem s jeho přáteli z rodiny Camerariů. Kniha Joachima Cameraria Historica narratio de Fratrum orthodoxorum ecclesiis in Bohemia, Moravia et Polonia, v níž nechybělo ani svědectví humanisty Poggia Fiorentina o kostnickém koncilu a upálení Mistra Jana Husa, zaujala místo v žerotínské knihovně. A k původu Jednoty bratrské se ne náhodou ve svých spisech vraceli i Lukáš Pražský a Jan Blahoslav. Pro dvě předbělohorské generace Žerotínů bylo nesmírně živé také dění v Jednotě na přelomu 15. a 16. století, kdy se do pří o svátostech, o spasení z víry či ze skutků, popřípadě o život v ústraní nebo ve světě, jež se v této době odehrávaly mezi konzervativní Menší a jen o něco progresivnější Větší stránkou, se sobě vlastní vervou vstoupil bratr Lukáš Pražský, jenž prosazoval otevření se směrem k městské společnosti a dokonce prosadil, aby do Jednoty bratrské mohli být přijímáni i příslušníci šlechty. Pro budoucí členy své církve z prostředí panského stavu dokonce nechal přeložit části díla svatého Augustina O boží obci, do nějž podle jeho názoru byly vtěleny základní myšlenky objasňující poměr urozeného člověka k Bohu, a stanovil tak základní náboženská pravidla vztahu mezi příslušníky různých společenských stavů. Ještě ve složitější situaci byla ovšem generace bratrských teologů, která přišla po Lukášovi a která byla ztělesňována Janem Augustou. Musela totiž reagovat na vznik Lutherovy německé reformace. Jednota postupně začala navazovat kontakty s reformačním centrem Vitemberkem, kde se orientovala především na osobnost Filipa Melanchtona a jeho přívržence. Duchovní Jednoty v této době získávali teologické vzdělání buď přímo ve Vitemberku, anebo na některém z věhlasných slezských akademií. Tento trend změnilo až vystoupení Jana Blahoslava ve druhé polovině 16. století. Bratrský biskup, působící v Ivančicích na panství pánů z Lipé dokončil otevření Jednoty světu, když teologicky zdůvodnil potřebu umění a múz pro život křesťana. Zároveň však začal stále více a více Jednotu bratrskou směrovat na kalvínský svět s centry v Ženevě, Basileji nebo ve Štrasburku. Do povědomí bratří na Moravě se tak dostalo například učení Theodora Bezy, přímého ženevského následovníka Jana Kalvína. Roku 1578, kdy se ediční centrum s tiskárnou stěhovalo z Ivančic do Kralic nad Oslavou, zůstávala Jednota bratrská i nadále menšinovou církví. Mezi svými členy však měla celou řadu vlivných a zámožných příslušníků dobové společnosti, kteří jí mohli poskytnout mocenskou podporu i ekonomické zázemí. Nalezla však již moderní věroučnou cestu, která se opírala o analogické duchovní proudy v reformované Evropě. Dokázala překonat sektářské učení o uzavřenosti a ústraní. Do centra svého zájmu naopak postavila vzdělání. Zakládala školy a své teologické a biblistické poznatky předávala formou tištěného slova.

ská a její tiskárna

Národní klenot

400 let Bible kralické

Jednota bratrská a její tiskárna

Muzejní spolek v Kralicích

Přestěhování bratrské tiskárny z Ivančic do Kralic nad Oslavou bývá obvykle vysvětlováno bezpečnostními důvody. Podle těchto interpretací již bylo v polovině 16. století místo jejího působení natolik známé, že ho vzhledem k nebezpečí zásahu ze strany císařských orgánů bylo potřeba urychleně změnit. Jako podpůrný důkaz bývá uváděna skutečnost, že knihy tištěné v Ivančicích nikdy neuváděly v otevřené řeči místo vydání a místo toho v nich bylo pouze uvedeno označení „In Hortula“, „V Zahrádce“. Kromě tohoto hovoří autoři, kteří se touto problematikou v minulosti zabývali, o snaze císařských úředníků a představitelů katolické církve zjistit, jakému místu je toto označení určeno. Důvodů stěhování tiskárny do Kralic nad Oslavou však nejspíše bylo více. Především, Jan starší ze Žerotína a stejně tak i bratrští senioři si museli být vědomi, že ani v Kralicích nad Oslavou se v tomto ohledu nebudou moci cítit zcela bezpečni. Kralicemi procházela frekventovaná silnice z Brna do Třebíče. Navíc v malé vesnici v žádném případě nemohla zůstat nepovšimnuta velká skupina osob, které se věnovaly jiné práci nežli zemědělství. V tomto ohledu muselo být městské prostředí Ivančic, kde navíc i nadále stejně zůstával bratrský sbor včetně slavné akademie, mnohem výhodnější. Technická část činnosti tiskárny navíc musela být materiálově zabezpečena, takže na kralickou tvrz musely přijíždět vozy dovážející papír a další potřeby k tisku knih. Více nežli neuvedení místa tisku, které v této době bylo obvyklým, nicméně nikoliv výlučným bezpečnostním opatřením, tak sloužilo faktické postavení aristokratické vrchnosti, o němž v případě nejvyššího zemského sudího Jana staršího ze Žerotína nemohou být žádné pochyby. Další nezanedbatelnou podmínkou pro působení takového edičního centra byla obecná atmosféra v zemi, vyznačující se principem tolerance a koexistence, typická především pro šlechtickou a městskou společnost. Na sklonku 16. století, i přes první protireformační snahy olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského a jezuitů, se uvedené hodnoty v moravské společnosti nejspíše stále ještě převažovaly. A tak bratrská tiskárna nejspíše putovala do Kralic nad Oslavou především z toho důvodu, že jí zde Jan starší ze Žerotína poskytl obzvláště výhodné podmínky, zázemí a ochranu.

Kolem edičního biblického centra Jednoty bratrské, které se roku 1578 stěhovalo do prostor kralické tvrze, se sdružovala celá řada zajímavých a vysoce vzdělaných osobností z řad bratrských duchovních a teologů, kteří v Kralicích navazovali na ivančické působení Jana Blahoslava a svým způsobem i na působení profesora ivančické akademie, saského kryptokalvinisty Esroma Rüdingera. Skupina bratrských učenců, jejichž úkolem bylo připravit vydání Bible, převzala text překladu Nového zákona pořízený Janem Blahoslavem, který se stal vzorem pro překlad Starého zákona. Za přímého pokračovatele Blahoslavova díla bývá v tomto kolektivu považován Ondřej Štefan. Dále je potřeba jmenovat znalce hebrejštiny Mikuláše Alberta z Kaménka a Lukáše Helice, biskupa Jana Eneáše a členy Úzké rady Izaiáše Cibulku a Jiřího Strejce. Kromě nich se na přípravě vydání šestidílné Bible v první fázi podíleli také Jan Efrajm, Pavel Jesen a Jan Kapito. Vzhledem k úmrtí či odchodu některých členů původní vydavatelské skupiny musel být kolektiv redaktorů postupně obměňován, takže do Kralic posléze přišel například Jan Němčanský. Alespoň předpokládat lze také součinnost Pavla Hronovského, pozdějšího žerotínského dvorního knihovníka. Jak totiž víme, Karel starší ze Žerotína se v době ohrožení Jednoty snažil jejich duchovní ochránit tím způsobem, že je zaměstnával na svém dvoře v různých světských úřadech a funkcích.

Druhou skupinu osob činných v bratrském edičním centru tvořili vlastní tiskaři. S největší pravděpodobností nicméně nešlo o skupinu zcela oddělenou od překladatelů a editorů biblických textů, protože i někteří z tiskařů měli teologické vzdělání a minimálně ti nejvýznamnější z nich se podíleli i na přípravných a edičních pracích. Jako jeden příklad za všechny lze v tomto ohledu uvést jméno Zacharyáše Solína, který roku 1578 přišel do Kralic z Ivančic a minimálně v prvním období činnosti kralické tiskárny patřil k předním osobnostem podílejícím se na vzniku bratrské Bible. Pro tiskaře Bible kralické i jinak platí podobné skutečnosti, na něž jsme narazili i při pokusu o rekonstrukci týmu, který se věnoval ediční práci. Také v tomto případě není pro nedostatek pramenů dost dobře možné vytvořit si dokonalou představu o velikosti a složení skupiny osob pracujících v tiskárně. Poměrně dobře jsme informováni pouze o jménech hlavních tiskařů, protože ta se objevují nejen v doprovodných pramenech, například v Aktech Jednoty bratrské, ale v podobě iniciál také na signetech umístěných přímo na stránkách Bible či jiných knih vzešlých z kralické tiskárny. Jestliže tedy nejsme sto rekonstruovat složení týmu tiskařů, jsme alespoň schopni zaznamenat posloupnost jeho vůdčích osobností. Jak bylo uvedeno výše, stál v prvních letech v čele tiskárny Zacharyáš Solín, který své tisky označoval symbolem karafiátu. S jeho jménem bývají spojovány ještě tištěné v Ivančicích, například Písně evangelické z roku 1564, německý kancionál Kirchengeseng z roku 1566 či různá vydání ivančického kancionálu z let 1572 a 1576. Po přestěhování tiskárny do Kralic Solín ve své práci pokračoval. Vytisknul zde několik svazků šestidílné Bible kralické, jednodílnou Bibli z roku 1596, ale také Žaltář, různé příruční kancionály a další texty Jednoty bratrské zabývající se různými agendami či mravokárnými naučeními. Obecně lze říci, že právě období působení Zacharyáše Solína lze považovat za dobu největšího rozkvětu kralické tiskárny, k čemuž přispívala jinak podpora Jana staršího ze Žerotína, jednak obecně příznivá situace „tolerance a koexistence“. Ani Solínova epocha se nicméně neobešla bez menších či větších krizí. Obzvláště, když roku 1582 zemřel překladatel a vydavatel Bible Izaiáš Cibulka a jen o rok později mecenáš Bible kralické Jan starší ze Žerotína. Zacharyáši Solínovi a jeho druhům se nicméně tuto krizi podařilo překonat. Když sám roku 1596 umíral, byl do bratrské Úmrtní knihy zapsán Zacharyášem Aristonem epitaf: „Před smrtí však mnohých nemocí za několik let okusil, přece však i při sboru i při čeládce Kristově i při impressí pilně pracoval a za jeho impressí spravování velmi spůsobné knihy naše vydávány a tištěny byly. A po něm zůstává českému národu Biblí svatá malá, památka přeušlechtilá.“

Když Zacharyáš Solín roku 1596 zemřel, ujal se vedení tiskárny jako jeho nástupce Samuel Sylvestr, který v této funkci setrval až do roku 1604. Specialisté zabývající se starými tisky registrují jeho osobu na základě signetu, kde je Solínův emblém karafiátu zaměněn za symbol vázy, popřípadě na základě iniciál SS, SH nebo SSH. Hlavním počinem jeho působení v tiskárně bylo vydání čtvrtého dílu Bible kralické roku 1602, ale také hned dvě edice Nového zákona. První z nich bylo obnovené vydání překladu Jana Blahoslava z roku 1596, druhým nový bratrský překlad z roku 1601. Obecně se má za to, že tento pohyb v ediční práci kralického biblického centra byl způsoben aktuálními diskusemi, které na počátku nové století vedly ke změně orientace Jednoty bratrské, kterou můžeme při značném zjendodušení označit za odklon od německých filipistů ke švýcarským kalvinistům. A jistě není náhodou, že uvedené diskuse a proměny nalezly živnou půdu právě mezi vydavateli Bible a zároveň na půdě žerotínských dominií. Poslední léta, kdy se na stránkách kralických tisků setkáváme se symboly Samuela Sylvestra, se zde spolu s nimi již objevují i šifry jeho nástupce Václava Elama, který se od Sylvestrovy smrti na roku 1605 stává samostatným tiskařem Bible kralické. Ani na počátku 17. století, kdy již v moravské i celé středoevropské společnosti obecně narůstá politické a konfesní napětí, se práce v kralické tiskárně nezastavila. Mezi pozoruhodné výsledky práce tiskárny z této doby náleží v první řadě jednodílná Bible z roku 1613, tištěná velkými literami a bez komentářů známých ze šestidílky. Vydána byla ale i celá řada dalších knih, včetně posledního vydání Písní evangelických, které se vyznačují ušlechtilou typografií a výzdobou. V době Václava Elama, tedy před likvidací tiskárny a jejím uschováním na náměšťském zámku roku 1620 došlo k vydání celkem devatenáct titulů, což lze považovat za projev neutuchající naděje všech osob činných v kralickém centru.

Pokud chceme shrnout více jak čtyřicetileté působení kralické tiskárny do čísla, stačí konstatovat, že v Kralicích nad Oslavou bylo vydáno celkem devětapadesát titulů knih.

Samozřejmě, že na tomto úctyhodném počtu neměli podíl pouze překladatelé, vydavatelé a vedoucí tiskaři. Na kralické tvrzi nepochybně žilo a působilo podstatně více lidí a někteří z nich nejspíše bydleli i mimo vlastní tvrz ve vesnici. Na chodu tiskárny se ostatně museli alespoň zprostředkovaně podílet i řadoví obyvatelé Kralic nad Oslavou, například tím způsobem, že pro činnost biblického centra vytvářeli hmotné zázemí. Právě u nich (například u kralického rychtáře) například přebývali studenti docházející do bratrské školy nacházející se na tvrzi a kteří často byli sirotky pocházejícími buď přímo z Kralic nad Oslavou nebo z náměšťského panství. Mezi domovskými místy kralických žáků se vedle domovských osob objevují také studenti pocházející z Náměště nad Oslavou, Vokarce, Hermanšlaku, Mohelna či z Lasíkova. Pocházeli přitom z různého sociálního prostředí. Jednou z žákyní školy byla například dcera náměšťského vrchnostenského písaře Tomáše Běla. Vedle toho se v urbářích ovšem lze setkat s celou řadou sirotků pocházejících z poddanského prostředí kralického statku či náměšťského panství. Na příkaz náměšťské vrchnosti bylo na jejich studium čerpáno ze sirotčích truhlic jejich domovských obcí, přičemž peníze byly obvykle vynakládány na stravu, kterou jim poskytovali kraličtí hospodáři. Za další peníze bylo studentům poskytováno ošacení a v některých případech z nich byly hrazeny i další náklady na jejich studium. Celý příběh školy na kralické tvrzi přitom dokládá hned několik důležitých skutečností. Náměšťská vrchnost se evidentně snažila spojit dobré s užitečným a pokusila se využít intelektuálního a duchovního potenciálu obyvatel tvrze k prospěchu obyvatel zdejšího panství, z nichž se případně mohli rekrutovat nejen pracovníci vrchnostenské kanceláře, ale snad i pomocný personál tiskárny a biblického centra. Vedlejším cílem snad mělo být i posílení vzájemné důvěry mezi bratrskými duchovními a kralickými sedláky, pro něž mohla existence tiskárny v neklidných dobách představovat i určité ohrožení. Škola v Kralicích nad Oslavou na jedné straně znamenala, že o zdejším bratrském centru skutečně nelze hovořit jako o tajném, na druhou stranu mohla být pro tiskárnu přece jen určitým krytím. V neposlední řadě je pak zajímavé si povšimnout skutečnosti, že škola v Kralicích nad Oslavou existovala po mnoho let, prakticky od počátku osmdesátých let 16. století až do Bílé hory, a že také v tomto případě šlo ze strany Žerotínů o mnohostranný, promyšlený a dlouhodobý projekt.

Ačkoliv již bylo uvedeno, že přesný počet osob podílejících se na vydávání Bible kralické nelze odhadnout, alespoň některé údaje lze v tomto ohledu na základě analogií či kralických archeologických nálezů rekonstruovat. Především je jasné, že tisk Bible neprováděl hlavní tiskař sám, ale že mu se sazbou a typografií pomáhalo hned několik dalších zasvěcených a řemeslně náležitě připravených osob. Jasným důkazem pro toto konstatování je hromadný signet kralických tiskařů z období Samuela Sylvestra. Kromě toho museli na tvrzi působit také reprezentanti dalších řemesel, které byly pro knižní produkci zapotřebí. Byli zde knihovníci, sazeči, grafikové, dost možná také výrobci liteřiny a literek, možná i knihvazači. Kromě toho se muselo na tvrzi pohybovat také poměrně velké množství pomocného personálu, byť část z něj tvořili žáci bratrské školy a další část čeleď z poplužního dvora určeného pro zásobování tiskárny. O „čeládce“ se v této souvislosti mluví i v souvisejících pramenech. Na kralickou tvrz navíc nepochybně přijížděly i další osoby, které zde nežily nepřetržitě, ale které se na její produkci tak či onak podílely. Na prvním místě je v této souvislosti nutno zmínit významné bratrské seniory a duchovní, kteří sem přijížděli konzultovat teologické a liturgické otázky a mezi nimiž v určitou chvíli mohli být i Erastus nebo Komenský. V některých případech sem mohli zajíždět odběratelé jednotlivých knih či větších zakázek. V každém případě kralickou tvrz navštěvovali také dodavatelé nejrůznějšího zboží potřebného ke knihtisku, především papíru. Celý systém fungování kralického biblického a edičního centra s tiskárnou, jakož i počty a struktura obyvatel kralické tvrze však i přes náznaky odhalené mnohaletými výzkumy i nadále zůstává v mlžném oparu. I přesto však lze konstatovat, že právě léta 1578–1620, svázaná s činností kralické tiskárny, představovala „zlaté století“ v dějinách této obce.

Propojení biblického centra s kralickou obcí a s rodinou aristokratického mecenáše bylo mnohovrstevnaté. Jedním ze symbolických míst setkávání byl přitom nepochybně kralický kostel, respektive bratrský sbor. V jeho zdech se ke společným modlitbám scházeli kraličtí vesničané s tiskaři a duchovními působícími na kralické tvrzi a v některých případech se s největší pravděpodobností těchto obřadů účastnila i náměšťská vrchnost. O významu biblické práce pro kralickou obec tak ve zdech kostela sv. Martina svědčí především nápisy s biblickými citáty, které jsou vlastně bezprostředními odkazy na biblické dílo vznikající jen několik metrů od kostela. Jde tedy o zcela specifický genius loci, propojující jednotlivé aktéry tohoto díla. Navíc nám nápisy poskytují odpověď na některé otázky po smyslu a souvislostech působení kralického biblického střediska, které si klademe jak nad samotnými výtisky Bible kralické, tak i nad jinými památkami zachovanými po jejím působení. Na jednotlivé konkrétní teologické aspekty, na něž odkazují nápisy v kostele, upozornil již Jindřich Šebánek, a to na základě rekonstrukce nápisů, jež měla překlenout jejich ztráty a poškození dané několikerou přestavbou a úpravou interiérů kostela. Nápisy (původně jich bylo identifikováno deset, ale některé další zřejmě podlehly zkáze a byly zaznamenány pouze útržkovitě) odkazují na Starý i Nový Zákon, respektive na jedné straně na Žalmy a Pátou knihu Mojžíšovu, na druhé straně především na Listy. Autoři této specifické výzdoby nejspíše mysleli na několik biblických témat, které považovali za obzvláště význačné. Biblické citáty, jež odpovídají úryvkům z Bible kralické, zpravidla napomínaly návštěvníky kostela k řádnému životu podle pravidel daných Písmem. Jedním z uplatněných témat byl ovšem také Boží lid, který lze v přeneseném slova smyslu také interpretovat jako kralickou obec či obec Jednoty bratrské. Do této skupiny náleží především citát 143. žalmu: „Blahoslavený ten lid, jehož Hospodin Bohem jest“. Naopak další dva identifikované nápisy, jež hovoří o úloze vrchnosti při správě svého lidu, bývají považovány za důkaz častých účastí náměšťských Žerotínů na bohoslužbách v kralickém kostele. V listu Titovi se hovoří o povinnosti poddaných vůči svým pánům: „Napomínej jich, ať sou vrchnostem podáni, jich poslušni, k každému skutku dobrému hotovi...“. Naproti tomu jediný latinský nápis v kostele vymezuje povinnosti vrchnosti vůči svému lidu: „Diligite lumen sapientiae omnes qui praeestis populis“, „Milujte světlo moudrosti všichni, kdo spravujete lid“. Jeho umístění na stěně kostela bývá od té doby ztotožňováno se stálým místem žerotínského pána, využívaným při jeho přítomnosti v Kralicích nad Oslavou. Karel starší ze Žerotína i podle jiných dokladů ani zdaleka neomezoval své náboženské vnímání světa pouze na studium polemické literatury a zkoumání dějin Jednoty. Žerotín byl především praktikujícím věřícím, který se pravidelně zúčastňoval bratrských bohoslužeb. V souladu s bratrskými dekrety i s listem svatého Pavla Židům o společném shromáždění se zúčastňoval bohoslužeb spolu se svými poddanými. Jeho zvykem přitom bylo sedávat bezprostředně mezi lidmi ve vlastní lavici, nikoliv snad na nějaké vrchnostenské oratoři, jako tomu ve stejné době bývalo u katolíků nebo luteránů. V Rosicích byl k tomuto účelu upraven zdejší farní kostel a k podobným úpravám došlo také v Dřevohosticích. Když měl Karel starší ze Žerotína do Dřevohostic na delší dobu přesunout celý svůj dvůr, nechal si pro sebe a svou manželku v bratrském kostele dokonce vyrobit speciální lavici. Vlastní místo měl patrně také v kostele sv. Martina v Kralicích nad Oslavou, tedy v lokalitě bezprostředně spjaté s Jednotou bratrskou, kterou Karel starší ze Žerotína nepochybně často navštěvoval.

I když se moravských statků Karla staršího ze Žerotína jako aristokrata věrného habsburské dynastii na rozdíl od některých jeho příbuzných netýkaly pobělohorské konfiskace, představoval již začátek dvacátých let 17. století zásadní krizi v životě kralické bratrské obce. Císař Ferdinand II. a moravský gubernátor kardinál František z Dietrichsteina totiž již tehdy vydali protireformační dekrety, kterými na Moravě zakazovali působení bratrských duchovních a konání veřejných bratrských bohoslužeb. I když se Žerotín ve svých listech snažil uplatnit právní argumentaci, podle které je konfese faráře výlučnou věcí světské vrchnosti coby držitele patronátních práv, dotklo se působení protireformačních komisí zakrátko i jeho panství. Celé náměšťské panství bylo navíc zasaženo boji mezi císařskou armádou a vojskem nekatolických stavů a vzhledem k Žerotínově politické pozici stojící mezi oběma znepřátelenými tábory dokonce hrozilo, že právě jeho dominia budou ničena vojáky obou stran. Obvykle se navíc má zato, že právě tato etapa války se bezprostředně dotkla i Kralic nad Oslavou a že již někdy kolem roku 1621 došlo k vyplenění zdejší tvrze. Byť jde o hypotézu, kterou nelze jednoznačně opřít o zachované prameny, bývá v této souvislosti dokonce uváděno, že právě při tomto přepadu některý pracovníků z tiskárny či někdo z vojáků plenícího vojska vzal kasu s olověnými literkami, bronzovými špendlíky a dalším typografickým materiálem a vysypal ji do hradního příkopu, kde pak byla nalezena až v padesátých letech 20. století při archeologickém průzkumu kralického tvrziště. Žerotín proto okamžitě zasáhl a kralickou tiskárnu včetně bratrské knihovny nechal uložit na náměšťském zámku. Její působení byl nicméně nucen zastavit, a tak poslední knihou vytištěnou českými bratry na moravské půdě zůstal spis Summa der Christlichen Lehre z roku 1619. Část duchovních z kralické tvrze nalezla dočasné útočiště v Náměšti či v Přerově, část byla odvezena do „vnitřní emigrace“ na brandýské panství, kde se připravovala na odchod do skutečného exilu. I přes uvedené skutečnosti část bratrských duchovních i ve dvacátých letech 17. století ještě pod ochranou Žerotína zůstávala na kralické tvrzi a dokonce sem přicházeli kněží z okolních panství, kde byli kvůli válečným událostem a konfiskačnímu procesu ve větším nebezpečí. Podle Františka Hrubého tak ve dvacátých letech 17. století v Kralicích nad Oslavou pobýval i jeden z nejvýznamnějších bratrských seniorů Jiří Erastus, jenž předtím působil v Ivančicích a který po prodeji Kralic nad Oslavou Janu Křtiteli z Verdenberga odešel do Slezska. Důkazem toho je i skutečnost, že ještě roku 1624 psal Erastus z Kralic moravskokrumlovskému liechtensteinskému úředníkovi, aby u něj neaplikoval císařské dekrety proti Jednotě a nezabraňoval mu v užívání úrody z vinohradu v Ivančicích, který mu přináležel. Jak se nicméně ukázalo na sklonku dvacátých let 17. století, ani tato opatření nestačila. Jestliže se na Karla staršího ze Žerotína nevztahovala konfiskační opatření z pobělohorského období, dopadla na něj o to tíživěji nucená emigrace, jež postihla nekatolickou šlechtu na základě protireformačních dekretů a Obnoveného zřízení zemského ze sklonku tohoto desetiletí.

Knoz, Tomáš: kralické „Velké století“. In: Kralice nad Oslavou . Brno 2010, s. 132 – 143

Rychlé odkazy

O Bibli

Partneři